Zavřít
Menu
Poslání rodiny Lobkowiczů

O rodu Lobkowiczů

O rodu Lobkowiczů

Lobkowiczové, jeden z nejstarších a nejvýznamnějších českých šlechtických rodů, hráli po více než šest set let významnou roli v dějinách střední Evropy. Zástupci tohoto rodu se honosili tituly knížat Svaté říše římské, kancléřů Království českého, vévodů roudnických a rytířů Řádu zlatého rouna. V míře, která je pro nás dnes nepředstavitelná, financovali stavby velkolepých budov, podporovali hudební tvorbu a rozšiřovali své sbírky o obrazy, knihy, rukopisy, hudební nástroje, užité umění a další cennosti, které pak zdobily jejich početná sídla. To vše přispívalo ke zvýšení jejich prestiže i v prostředí, v němž se pohybovali a uplatňovali své mocenské postavení.

Na počátku 17. století, ještě před vypuknutím třicetileté války, začali Lobkowiczové posilovat svou pozici v katolických kruzích habsburského dvora. Zdeněk Vojtěch, 1. kníže z Lobkowicz (1568–1628), zastával za vlády Rudolfa II., Matyáše a Ferdinanda II. funkci kancléře. Prostřednictvím sňatku s Polyxenou z Pernštejna rozšířil majetek rodu o rozsáhlá panství včetně Lobkowiczkého paláce a roudnického zámku, cenné španělské portréty a knihy a rodina současně získala i silný politický vliv. Vítězství katolické frakce v bitvě na Bílé hoře (1620) ještě upevnilo moc i majetkové postavení rodu a umožnilo tak o tři roky později Polyxeně z Lobkowicz zakoupit zámek Nelahozeves.

Jediným potomkem Zdeňka Vojtěcha a Polyxeny byl Václav Eusebius, 2. kníže z Lobkowicz (1609–1677), který se stal a členem císařské rady Ferdinanda III. a Leopolda I. Byl také jedním z nejvlivnějších evropských státníků 17. století. Během třicetileté války stál v čele vlastního pluku a po válce pak jako předseda císařského válečného kabinetu (od roku 1652) a předseda tajné císařské rady (od roku 1669) vedl ve Vídni důležitá jednání. Své schopnosti prokázal i ve správě rodinného majetku. Z jeho popudu byli do Čech pozváni italští umělci a architekti, pod jejichž vedením byla v Lobkowiczkém paláci a na zámku v Roudnici provedena rozsáhlá barokní přestavba. 

V roce 1786 jmenoval císař Josef II. Josefa Františka Maxmiliána, 7. knížete z Lobkowicz (1772–1816), vévodou roudnickým. Kníže byl talentovaným zpěvákem, houslistou a violoncellistou. Do dějin hudby se však zapsal především jako patron hudebního skladatele Ludwiga van Beethovena. Štědrá finanční podpora, kterou kníže Beethovenovi pravidelně poskytoval, umožnila hudebnímu géniovi složit některá ze světoznámých děl. Jako výraz vděku za podporu a mecenát Beethoven některá z nich Josefu Františku Maxmiliánovi věnoval, např. symfonii č. 3 (Eroica), 5 (Osudová) a 6 (Pastorální); smyčcové kvartety Op. 18; Trojkoncert Op. 56 a písňový cyklus An die ferne Geliebte.

Události 20. století měly na rodinu i její sbírky značný dopad. Maximilián Lobkowicz (1888–1967), právník, politik a diplomat, výrazně podporoval rodící se demokratické Československo, a to i přes rozhodnutí vlády zrušit šlechtické tituly, stejně jako pozemkovou reformu. Tato spolupráce spolu s jeho působením ve funkci velvyslance exilové vlády Edvarda Beneše ve Velké Británii během 2. světové války, vedla v roce 1939 k zabavení rodinného majetku nacisty.

V roce 1945 byly statky rodině navráceny. O tři roky později se však do čela vlády dostala komunistická strana a následovaly opětovné konfiskace. Maximilián i jeho nejbližší tak znovu přišli o veškeré jmění a byli donuceni k odchodu ze země.

Po sametové revoluci a pádu komunismu došlo pod záštitou prezidenta Václava Havla k legislativním změnám, které umožnily návrat majetku, zabaveného komunistickou vládou, zpět do rukou rodiny Lobkowiczů. Maximiliánův syn Martin (1928–2014) se spolu se svým synem Williamem (narozeným v roce 1961) zhostili nelehkého úkolu získat zpět rodové nemovitosti a rozsáhlé umělecké sbírky, které tam byly původně uloženy.

Úspěšná restituční řízení neznamenala pouze navrácení rodového majetku, ale i obrovské závazky zachovat a zabezpečit aznovu získané kulturní památky a to navzdory velmi omezeným finančním zdrojům. Proto rodina založila společnosti Lobkowiczké sbírky, o.p.s. Lobkowicz Events Management a AFPCC (American Friends for the Preservation of Czech Culture – Spolek amerických příznivců pro podporu a zachování české kultury) s hlavním posláním v co největší šíři zpřístupnit sbírky veřejnosti.

Díky odvážným předsevzetím, detailnímu plánování a pevnému odhodlání rodiny Lobkowiczů se již více než půl milionu návštěvníků mohlo potěšit pohledem na Lobkowiczké sbírky vystavené ve stálých expozicích Lobkowiczkého paláce, zámku Nelahozeves a hradu Střekov. Rodině byl navrácen i zámek v Roudnici nad Labem, který bývá označován za čtvrtý největší zámek v České republice. Objekt je přístupný veřejnosti a stále se pracuje na plánech koncepce jeho dlouhodobého využití.

Historie zámku Roudnice

Historické počátky

Charakteristické architektonické prvky

Zámek Roudnice ve 20. století

Zámek Roudnice, který sloužil jako hlavní knížecí a vévodské sídlo rodiny Lobkowiczů, se nachází asi 50 km severně od Prahy vysoko nad řekou Labe v centru historické části města Roudnice nad Labem. Zámek je považován za čtvrtý největší v České republice.

Historické počátky

Již ve 12. století stál na místě dnešního zámku hrad vybudovaný mocnými pražskými biskupy. Sloužil jako oblíbené letní sídlo pražských biskupů a arcibiskupů a údajně byl právě zde Jan Hus vysvěcen na kněze.

Ve 14. a 15. byla původní románská stavba upravena v gotickém stylu. Později hrad přešel z držení církve do světských rukou. Nakonec se toto panství dostalo do majetku rodiny Lobkowiczů díky sňatku Zdeňka Vojtěcha Popela, 1. knížete z Lobkowicz (1568–1628), s Polyxenou z Rožmberka, roz. Pernštejna (1566–1642).

V roce 1652 pozval jejich syn Václav Eusebius, 2. kníže z Lobkowicz (1609–1677), italského architekta Francesca Carattiho a později i Antonia della Portu, aby hrad přestavěli ve velkolepé barokní sídlo. Tak vznikl zámek s více než dvěma sty místnostmi, monumentálním dvouramenným vstupním schodištěm, impozantní hodinovou věží, nádherně zdobenou kaplí a divadlem. Kromě hlavní zámecké budovy jsou součástí barokního komplexu i klášter, kostel, hospodářské a administrativní budovy a jízdárna. Přestavba zahrnovala i velkolepé zahradní úpravy nádvoří i nejbližšího okolí zámku.

Po dokončení stavby byly zámecké sály vybaveny vzácnými artefakty stále se rozšiřující rodové umělecké sbírky. Jednalo se o obrazy významných evropských malířů, drahocenné liturgické předměty, zbraně, porcelán a díla užitého umění nejen z Evropy, ale i Dálného východu. V této době roudnické panství vzkvétalo, a tak mohla být i Lobkowiczká knihovna, jíž bylo na zámku věnováno více místností, doplněna o další cenné knihy, rukopisy a jiné archívní dokumenty.

Součástí sbírek byly i hudební nástroje a rukopisy významných hudebních skladatelů 18. a 19. století, jako byli Gluck, Mozart a Beethoven, jehož 3. (Eroica), 5. (Osudová) a 6. (Pastorální) symfonie byly věnovány jeho mecenáši Josefu Františku Maxmiliánovi, 7. knížeti z Lobkowicz (1772–1816). Mnohá z těchto děl byla představena lobkowiczkým orchestrem v divadle roudnického zámku, na Jezeří nebo ve vídeňském Lobkowiczkém paláci.

Charakteristické architektonické prvky

Z původního románského hradu se dochovaly pouze části obvodových zdí pod severozápadní terasou zámku a několik klenutých místností, které jsou dodnes přístupné ze zámeckého nádvoří. V jedné z těchto místností se dochovala patka a část dříku románského sloupu z 12. století.

Z období baroka je také kaple zdobená štuky a nádhernými freskami od Giacoma Tencally (1644–1692).

Mnohé ze zámeckých sálů se vyznačují unikátními architektonickými prvky. Za zmínku stojí balkóny, stropy zdobené štuky a freskami a kachlová kamna z 18. a 19. století.

Zámek Roudnice ve 20. století

Na počátku 2. světové války byla rodina Lobkowiczů nucena opustit jak roudnické panství, tak zemi. Maximilián Lobkowicz (1888–1967) strávil období války se svou manželkou Gillian Somerville v Londýně, kde působil jako velvyslanec československé exilové vlády. Nacistická vojska zabrala zámek včetně rodinných sbírek a začala zámeckou budovu užívat jako středisko pro výchovu mládeže jednotek SS. Nábytek, speciálně navržený pro Lobkowiczkou knihovnu, byl zničen a knihovní sály byly přestaveny na umývárny. Během posledních dnů války bylo během náletu vážně poškozeno divadlo v západním křídle zámku.

Po válce se Max Lobkowicz vrátil na rodné panství a zahájil opravy zdevastovaného zámku. V roce 1948 se však chopila moci v zemi komunistická strana a veškerý majetek byl rodině znovu zabaven. Sbírky byly rozptýleny z Roudnice na řadu míst po celé republice, nejcennější z nich do státních muzeí a knihoven.

Po následujících pět desetiletí sloužily prostory zámku vojenské hudební škole a jako kanceláře vojenské správy. V roce 1965 se zámecká jízdárna stala sídlem Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, která zde působí dodnes. Galerie pořádá úspěšné výstavy a je tak atraktivním cílem nejen pro místní obyvatele, ale i turisty.

Po podepsání restitučních zákonů prezidentem Václavem Havlem se Lobkowiczům podařilo získat zpět většinu zkonfiskovaného majetku včetně zámku v Roudnici nad Labem. Zámek i poté zůstal pronajatý vojenské hudební škole. Výtěžek z pronájmu a další příjmy byly použity na opravy objektu, především ikonické zvonice a na rekonstrukci střechy. Vojenská hudební škola byla z rozhodnutí zřizovatele na konci roku 2008 uzavřena.

Od roku 2009 rodina Lobkowiczů provedla další opravy objektu a nyní aktivně hledá partnery pro jeho dlouhodobé využití.

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace