Zavřít
Menu
Poslání rodiny Lobkowiczů

O rodu Lobkowiczů

O rodu Lobkowiczů

Lobkowiczové, jeden z nejstarších a nejvýznamnějších českých šlechtických rodů, hráli po více než šest set let významnou roli v dějinách střední Evropy. Zástupci tohoto rodu se honosili tituly knížat Svaté říše římské, kancléřů Království českého, vévodů roudnických a rytířů Řádu zlatého rouna. V míře, která je pro nás dnes nepředstavitelná, financovali stavby velkolepých budov, podporovali hudební tvorbu a rozšiřovali své sbírky o obrazy, knihy, rukopisy, hudební nástroje, užité umění a další cennosti, které pak zdobily jejich početná sídla. To vše přispívalo ke zvýšení jejich prestiže i v prostředí, v němž se pohybovali a uplatňovali své mocenské postavení.

Na počátku 17. století, ještě před vypuknutím třicetileté války, začali Lobkowiczové posilovat svou pozici v katolických kruzích habsburského dvora. Zdeněk Vojtěch, 1. kníže z Lobkowicz (1568–1628), zastával za vlády Rudolfa II., Matyáše a Ferdinanda II. funkci kancléře. Prostřednictvím sňatku s Polyxenou z Pernštejna rozšířil majetek rodu o rozsáhlá panství včetně Lobkowiczkého paláce a roudnického zámku, cenné španělské portréty a knihy a rodina současně získala i silný politický vliv. Vítězství katolické frakce v bitvě na Bílé hoře (1620) ještě upevnilo moc i majetkové postavení rodu a umožnilo tak o tři roky později Polyxeně z Lobkowicz zakoupit zámek Nelahozeves.

Jediným potomkem Zdeňka Vojtěcha a Polyxeny byl Václav Eusebius, 2. kníže z Lobkowicz (1609–1677), který se stal a členem císařské rady Ferdinanda III. a Leopolda I. Byl také jedním z nejvlivnějších evropských státníků 17. století. Během třicetileté války stál v čele vlastního pluku a po válce pak jako předseda císařského válečného kabinetu (od roku 1652) a předseda tajné císařské rady (od roku 1669) vedl ve Vídni důležitá jednání. Své schopnosti prokázal i ve správě rodinného majetku. Z jeho popudu byli do Čech pozváni italští umělci a architekti, pod jejichž vedením byla v Lobkowiczkém paláci a na zámku v Roudnici provedena rozsáhlá barokní přestavba. 

V roce 1786 jmenoval císař Josef II. Josefa Františka Maxmiliána, 7. knížete z Lobkowicz (1772–1816), vévodou roudnickým. Kníže byl talentovaným zpěvákem, houslistou a violoncellistou. Do dějin hudby se však zapsal především jako patron hudebního skladatele Ludwiga van Beethovena. Štědrá finanční podpora, kterou kníže Beethovenovi pravidelně poskytoval, umožnila hudebnímu géniovi složit některá ze světoznámých děl. Jako výraz vděku za podporu a mecenát Beethoven některá z nich Josefu Františku Maxmiliánovi věnoval, např. symfonii č. 3 (Eroica), 5 (Osudová) a 6 (Pastorální); smyčcové kvartety Op. 18; Trojkoncert Op. 56 a písňový cyklus An die ferne Geliebte.

Události 20. století měly na rodinu i její sbírky značný dopad. Maximilián Lobkowicz (1888–1967), právník, politik a diplomat, výrazně podporoval rodící se demokratické Československo, a to i přes rozhodnutí vlády zrušit šlechtické tituly, stejně jako pozemkovou reformu. Tato spolupráce spolu s jeho působením ve funkci velvyslance exilové vlády Edvarda Beneše ve Velké Británii během 2. světové války, vedla v roce 1939 k zabavení rodinného majetku nacisty.

V roce 1945 byly statky rodině navráceny. O tři roky později se však do čela vlády dostala komunistická strana a následovaly opětovné konfiskace. Maximilián i jeho nejbližší tak znovu přišli o veškeré jmění a byli donuceni k odchodu ze země.

Po sametové revoluci a pádu komunismu došlo pod záštitou prezidenta Václava Havla k legislativním změnám, které umožnily návrat majetku, zabaveného komunistickou vládou, zpět do rukou rodiny Lobkowiczů. Maximiliánův syn Martin (1928–2014) se spolu se svým synem Williamem (narozeným v roce 1961) zhostili nelehkého úkolu získat zpět rodové nemovitosti a rozsáhlé umělecké sbírky, které tam byly původně uloženy.

Úspěšná restituční řízení neznamenala pouze navrácení rodového majetku, ale i obrovské závazky zachovat a zabezpečit aznovu získané kulturní památky a to navzdory velmi omezeným finančním zdrojům. Proto rodina založila společnosti Lobkowiczké sbírky, o.p.s. Lobkowicz Events Management a AFPCC (American Friends for the Preservation of Czech Culture – Spolek amerických příznivců pro podporu a zachování české kultury) s hlavním posláním v co největší šíři zpřístupnit sbírky veřejnosti.

Díky odvážným předsevzetím, detailnímu plánování a pevnému odhodlání rodiny Lobkowiczů se již více než půl milionu návštěvníků mohlo potěšit pohledem na Lobkowiczké sbírky vystavené ve stálých expozicích Lobkowiczkého paláce, zámku Nelahozeves a hradu Střekov. Rodině byl navrácen i zámek v Roudnici nad Labem, který bývá označován za čtvrtý největší zámek v České republice. Objekt je přístupný veřejnosti a stále se pracuje na plánech koncepce jeho dlouhodobého využití.

O Lobkowiczkých sbírkách

Prohlédněte si galerii

Umělecké sbírky roudnické větve rodu Lobkowiczů patří k nejstarším, nejrozsáhlejším a nejlépe dochovaným soukromým sbírkám umění v České republice. Svým rozsahem a komplexností dokumentují důležité aspekty kulturního, společenského, politického a hospodářského života ve střední Evropě v průběhu více než sedmi set let. Díky restitucím na začátku devadesátých let 20. století mohli Lobkowiczové znovu shromáždit většinu svých rodových sbírek a zpřístupnit je tak po více než 50 letech veřejnosti.

Součástí sbírek jsou jak obrazy světoznámých malířů, tak díla užitého umění, jako je nábytek, soubor keramiky, kolekce zbraní a zbroje. Nedílnou součástí rodinných sbírek je Lobkowiczká knihovna, jedna z nejvýznamnějších soukromých knihoven ve střední Evropě, a archiv.

Obrazy

Lobkowiczké sbírky čítají přibližně 1 500 obrazů. Ke klíčovým exponátům náleží díla Pietera Bruegela staršího a jeho synů; mezi řadou mistrovských děl nalezne návštěvník malby Diega Velázqueze, Antonia Canaletta, Paola Veroneseho nebo Petra Paula Rubense či Lucase Cranacha. Součástí sbírek je i jedna z největších kolekcí španělského portrétu mimo Madrid a Vídeň. Pozornost zaslouží také portréty od Hanse von Aachena, Bartholomaea Sprangera a představitelů rudolfínského manýrismu. Nelze opomenout ani holandské, vlámské a německé žánrové malby a více než padesát obrazů a akvarelů lobkowiczkých panství od Carla Roberta Crolla. Ve fondu jsou zastoupeny i obrazy barokních umělců činných v českých zemích, jako jsou Michael Leopold Willmann nebo Jan Jakub Hartmann. Za zmínku stojí také kolekce portrétních miniatur ze 17. až 19. století.

Užité umění a nábytek

Přestože díla užitého umění, pocházející z 13. až 20. století, nejsou tak známá jako obrazy, tvoří významnou část Lobkowiczkých sbírek. Kolekci keramiky a porcelánu vévodí jídelní servis, který si roku 1689 objednal v holandském Delftu Václav Ferdinand hrabě z Lobkowicz a na Bílině. Soubor dnes čítá bezmála 150 kusů a je tak jediným delftským servisem na světě dochovaným v podobném rozsahu. Za zmínku stojí také soubor pozdně renesanční a italské raně barokní keramiky a habánské fajánse. Bohatá je také kolekce míšeňského porcelánu z 18. a 19. století, který je zdoben širokou škálou motivů od raných chinoiserií až po pozdější tradiční evropské vzory květin a ovoce. Ze zlatnických prací je potřeba upozornit alespoň na nejvýznamnější artefakty, které jsou vystaveny v Lobkowiczkém paláci. K nim náleží zejména relikviářový kříž z 12. století, zhotovený ze zlacené mědi a zdobený křišťály, a zlacená relikviářová busta světice z Jezeří z 1. poloviny 14. století. Pozornosti návštěvníka by neměl uniknout ani vzácný Hasištejnský oltář, kombinující malbu a techniku plastické výšivky perlami a dracouny. Početný soubor v rámci Lobkowiczkých sbírek tvoří nábytek. K hodnotným ukázkám kolekce patří zejména mistrovsky zpracované kabinety a šperkovnice ze 17. století. Část z nich pochází z dílen chebských řemeslníků, jejichž dílo je dodnes vysoce ceněno. Dále sem můžeme zařadit také skříňky, stoly a hrací desky bohatě vykládané slonovinou, perletí a želvovinou, využívající klasické motivy nebo náměty krajin či zvířat. Ke vzácným památkám se řadí i nábytek zdobený nákladnou technikou zv. pietra dura, u něhož je dekor složený z leštěných barevných polodrahokamů.

Zbraně

Nedílnou součástí šlechtických sídel byly zbrojnice, které kromě ryze užitkové funkce měly odrážet také společenské postavení vlastníka. Kolekce zbroje a zbraní v Lobkowických sbírkách je mimořádně bohatá a návštěvník v ní najde mnohé cenné a pozoruhodné exempláře. Početně menší je soubor chladných zbraní různého druhu - sečných, bodných, úderných i pobočních a mechanických střelných zbraní, určených pro lov. Rozsáhlá je sbírka palných zbraní, ať už vojenských nebo civilních, především loveckých. Vedle pušek a pistolí ve sbírce najdeme i příslušenství palných zbraní, jako jsou prachovnice, kleště na lití střel apod. Zajímavé jsou také repliky děl z doby Václava Eusebia, 2. knížete z Lobkowicz, které byly užívány k dekoraci interiérů. Vznik sbírky odráží jednak fakt, že mnozí členové lobkowiczkého rodu se věnovali vojenské kariéře, jednak mimořádnou oblibu lovu jako aristokratické zábavy. Zastoupeny jsou jak práce českých puškařů, tak výtvory vzniklé v zahraničních dílnách. Špičkově řemeslně provedené zbraně nejrůznějších typů a konstrukcí s bohatě zdobenými pažbami i hlavněmi, vzniklé na individuální objednávku, jsou pro návštěvníka mimořádně atraktivní.

Hudba

Hudební archiv, jehož zakladatelem byl Ferdinand August, 3. kníže z Lobkowicz, je ztělesněním více než tří set let hudební vášně rodu a symbolem mecenášství a sběratelského nadšení významných osobností rodu Lobkowiczů. Se svými přibližně 5 000 položkami tvoří podstatnou část Lobkowiczkých sbírek. Reprezentuje dílo pěti set autorů a jeho součástí je i vzácná sbírka skladeb pro loutnu, mandolínu a kytaru z konce 17. a počátku 18. století. Nepochybně největším přínosem pro hudební archiv Lobkowiczů pak bylo mecenášství sedmého knížete Josefa Františka Maximiliána. Tento talentovaný zpěvák, houslista a violoncellista byl patronem Ludwiga van Beethovena, který mu jako poděkování za celoživotní podporu věnoval mimo jiné svou Symfonii č. 3 „Eroica“, Symfonii č. 5 „Osudovou“ i šestou, takzvanou „Pastorální“ symfonii. Kromě rukopisů a partitur zahrnují sbírky i hudební nástroje, které patřily členům rodiny a lobkowiczkému orchestru. Ten pravidelně vystupoval na jednotlivých rodinných sídlech, nejčastěji v Jezeří, Roudnici a Lobkowiczkém paláci ve Vídni, jenž byl vyhlášen kvalitou hudebních vystoupení i vytříbeným vkusem publika. Jsou mezi nimi některé vzácné nástroje, např. loutny z 16. a 17. století, kytara ze 17. století, housle italské, německé a české provenience, kontrabasy od významných houslařů, vídeňské dechové nástroje z 18. století aj. Skutečným unikátem je sbírka šesti bohatě zdobených stříbrných trumpet vyrobená v roce 1716 vídeňským mistrem Leichamschneiderem. Jedná se o jednu ze dvou sbírek tohoto charakteru na světě.

Knihovna

Roudnická lobkowiczká knihovna s přibližně 65 000 svazky (z toho je 730 prvotisků a 679 rukopisů) patří k nejrozsáhlejším a nejstarším šlechtickým knihovnám ve střední Evropě. Jejím základem je knihovna humanistického básníka a filozofa Bohuslava Hasištejnského z Lobkowicz. Do dnešní doby se z původních více než 70 000 svazků – tištěných knih i rukopisů – dochovaly téměř tři čtvrtiny. Mezi nejvzácnější díla původem z hasištejnské kolekce náleží evangeliář z konce 9. století nebo iluminovaný řecký rukopis Platonových Dialogů ze 14. století. Systematicky začala být sbírka spravována a rozšiřována od první poloviny 17. století za Zdeňka Vojtěcha Popela, 1. knížete z Lobkowicz a jeho manželky Polyxeny, která s sebou přinesla mj. i 60 španělských svazků z odkazu své matky. V té době byla umístěna v dnešním Lobkowiczkém paláci na Pražském hradě. Až v roce 1657 byla převezena Václavem Eusebiem, 2. knížetem z Lobkowicz do nově budovaného zámku v Roudnici. Knihovna se během staletí rozrůstala promyšlenými a systematickými akvizicemi nejen o jednotlivé knihy, ale i o celé knižní fondy; nové svazky se do ní dostávaly prostřednictvím sňatků, dědictvím i cílenými nákupy. Tematicky je nesmírně různorodá a zahrnuje rozmanité obory lidské činnosti. Mezi nejcennějšími díla lobkowiczké knihovny náleží německé vydání Zjevení sv. Jana z roku 1498, obsahující dřevořezy Albrechta Dürera, nebo jeden z nejstarších prvotisků tzv. 48-řádková Bible z roku 1462. Během 19. století byla knihovna nově uspořádána a katalogizována a byla také vybavena novým nábytkem. V roce 1941 byla spolu s ostatním majetkem Lobkowiczů konfiskována protektorátní správou a její fondy přestěhovány do Národní a Univerzitní knihovny v Praze, kde zůstaly jako státní depozitum i po roce 1948.  Rodině Lobkowiczů byla knihovna navrácena až v roce 1992.

Historie zámku Nelahozeves

Historické počátky

Charakteristické architektonické prvky

Zámek Nelahozeves ve 20. století

Zámek Nelahozeves je jednou z nejkrásnějších renesančních staveb v Čechách. Leží ve stejnojmenné obci asi 35 km severně od Prahy na levém břehu řeky Vltavy. Pod zámkem se nachází rodný dům hudebního skladatele Antonína Dvořáka.

Historické počátky

Zámek Nelahozeves nechal vybudovat šlechtic Florian Griesbeck z Griesbachu (1504–1588), který byl osobním tajemníkem a blízkým rádcem císaře Ferdinanda I. Reprezentační šlechtické sídlo typu severoitalského kastelu, jehož stavba trvala více než 60 let, je spojováno se jménem královského architekta Bonifáce Wohlmuta. Původně mělo jít o dvoupodlažní budovu se čtyřmi křídly propojenými na nárožích bastiony ve tvaru lichoběžníku. Když v roce 1588 Florián zemřel, zámek zdědil jeho syn Blažej a stavba zámku tak mohla pokračovat až do roku 1614. V roce 1623 se rodina dostala do finančních potíží, a tak byla Florianova vnučka Veronika nucena prodat zadlužené panství Polyxeně z Lobkowicz (1566–1642).

Během třicetileté války (1618–1648) byl zámek několikrát vypleněn. Po válce Polyxenin syn Václav Eusebius, 2. kníže z Lobkowicz (1609–1677), nechal provést rozsáhlé rekonstrukce a začal zámek využívat pro správu rozlehlého panství. Přestože se jedná o krásnou budovu se všemi přednostmi šlechtického sídla, Nelahozeves jako hlavní rodinné sídlo nesloužila. Tím byl zámek v Roudnici nad Labem a Lobkowiczký palác ve Vídni.

Charakteristické architektonické prvky

Zámek Nelahozeves je příkladem italského castella s dekorativními bastiony a přístupem po kamenném mostě přes příkop. Na svou dobu velmi pokročilá stavba doznala během následujících staletí jen drobných úprav. Díky tomu si zámek zachoval svou podobu až do dnešní doby.

Na stěnách severního reprezentačního křídla zámku jsou dochována sgrafita, která byla v nedávné době restaurovaná. Znázorňují scény ze Starého zákona a a výjevy z antické mytologie a jsou působivým charakteristickým znakem nelahozeveského zámku.

Co se týče zámeckých interiérů, za zmínku jistě stojí na jih obrácená Arkádová hala a Rytířský sál z roku 1564, zdobený nástěnnými malbami válečníků v nadživotní velikosti. Lunetová klenba stropu je rozdělená do devíti polí, navzájem oddělených festony. Subtilní štukové reliéfy zobrazují scény z římských dějin, které představují pět římských ctností. Sálu vévodí renesanční kamenný krb.

Zámek Nelahozeves ve 20. století

Na konci 19. století založila Vilemína (1863–1945), dcera Mořice, 9. knížete z Lobkowicz (1831–1903), na zámku pensionát pro svobodné a ovdovělé šlechtičny. Jednalo se o Řád sester Boží lásky. Vilemína byla posledním členem rodu Lobkowiczů, který na zámku v Nelahozevsi žil. Místem jejího posledního odpočinku se stal místní hřbitov.

V roce 1948 byl zámek zkonfiskován komunistickou vládou. V 70. a 80. letech využívala jeho prostory Středočeská galerie, která tu vystavovala některé z obrazů Lobkowiczkých sbírek a moderní socialistické umění.

V roce 1993 byl v rámci restitučních řízení zámek rodině Lobkowiczů navrácen a bezprostředně nato zde byla otevřena dočasná instalace. V letech 1997–2007 byla veřejnosti zpřístupněna stálá expozice „Umění šesti století“ představující nejvýznamnější díla Lobkowiczkých sbírek.

V roce 2007 byla některá z vystavených děl převezena do Prahy a stala se součástí nově vznikajícího muzea v Lobkowiczkém paláci na Pražském hradě. Na zámku Nelahozeves byla během následujícího roku představena nová expozice „Pohled do šlechtického interiéru" detailně ilustrující životní styl vlivné šlechtické rodiny v Čechách 19. století.

Pod zámkem se nachází rodný dům Antonína Dvořáka, v němž je dnes muzeum věnované životu a dílu tohoto významného českého hudebního skladatele. Tento dům také vlastní rodina Lobkowiczů.

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace