Zavřít
Menu
Poslání rodiny Lobkowiczů

O rodu Lobkowiczů

O rodu Lobkowiczů

Lobkowiczové, jeden z nejstarších a nejvýznamnějších českých šlechtických rodů, hráli po více než šest set let významnou roli v dějinách střední Evropy. Zástupci tohoto rodu se honosili tituly knížat Svaté říše římské, kancléřů Království českého, vévodů roudnických a rytířů Řádu zlatého rouna. V míře, která je pro nás dnes nepředstavitelná, financovali stavby velkolepých budov, podporovali hudební tvorbu a rozšiřovali své sbírky o obrazy, knihy, rukopisy, hudební nástroje, užité umění a další cennosti, které pak zdobily jejich početná sídla. To vše přispívalo ke zvýšení jejich prestiže i v prostředí, v němž se pohybovali a uplatňovali své mocenské postavení.

Na počátku 17. století, ještě před vypuknutím třicetileté války, začali Lobkowiczové posilovat svou pozici v katolických kruzích habsburského dvora. Zdeněk Vojtěch, 1. kníže z Lobkowicz (1568–1628), zastával za vlády Rudolfa II., Matyáše a Ferdinanda II. funkci kancléře. Prostřednictvím sňatku s Polyxenou z Pernštejna rozšířil majetek rodu o rozsáhlá panství včetně Lobkowiczkého paláce a roudnického zámku, cenné španělské portréty a knihy a rodina současně získala i silný politický vliv. Vítězství katolické frakce v bitvě na Bílé hoře (1620) ještě upevnilo moc i majetkové postavení rodu a umožnilo tak o tři roky později Polyxeně z Lobkowicz zakoupit zámek Nelahozeves.

Jediným potomkem Zdeňka Vojtěcha a Polyxeny byl Václav Eusebius, 2. kníže z Lobkowicz (1609–1677), který se stal a členem císařské rady Ferdinanda III. a Leopolda I. Byl také jedním z nejvlivnějších evropských státníků 17. století. Během třicetileté války stál v čele vlastního pluku a po válce pak jako předseda císařského válečného kabinetu (od roku 1652) a předseda tajné císařské rady (od roku 1669) vedl ve Vídni důležitá jednání. Své schopnosti prokázal i ve správě rodinného majetku. Z jeho popudu byli do Čech pozváni italští umělci a architekti, pod jejichž vedením byla v Lobkowiczkém paláci a na zámku v Roudnici provedena rozsáhlá barokní přestavba. 

V roce 1786 jmenoval císař Josef II. Josefa Františka Maxmiliána, 7. knížete z Lobkowicz (1772–1816), vévodou roudnickým. Kníže byl talentovaným zpěvákem, houslistou a violoncellistou. Do dějin hudby se však zapsal především jako patron hudebního skladatele Ludwiga van Beethovena. Štědrá finanční podpora, kterou kníže Beethovenovi pravidelně poskytoval, umožnila hudebnímu géniovi složit některá ze světoznámých děl. Jako výraz vděku za podporu a mecenát Beethoven některá z nich Josefu Františku Maxmiliánovi věnoval, např. symfonii č. 3 (Eroica), 5 (Osudová) a 6 (Pastorální); smyčcové kvartety Op. 18; Trojkoncert Op. 56 a písňový cyklus An die ferne Geliebte.

Události 20. století měly na rodinu i její sbírky značný dopad. Maximilián Lobkowicz (1888–1967), právník, politik a diplomat, výrazně podporoval rodící se demokratické Československo, a to i přes rozhodnutí vlády zrušit šlechtické tituly, stejně jako pozemkovou reformu. Tato spolupráce spolu s jeho působením ve funkci velvyslance exilové vlády Edvarda Beneše ve Velké Británii během 2. světové války, vedla v roce 1939 k zabavení rodinného majetku nacisty.

V roce 1945 byly statky rodině navráceny. O tři roky později se však do čela vlády dostala komunistická strana a následovaly opětovné konfiskace. Maximilián i jeho nejbližší tak znovu přišli o veškeré jmění a byli donuceni k odchodu ze země.

Po sametové revoluci a pádu komunismu došlo pod záštitou prezidenta Václava Havla k legislativním změnám, které umožnily návrat majetku, zabaveného komunistickou vládou, zpět do rukou rodiny Lobkowiczů. Maximiliánův syn Martin (1928–2014) se spolu se svým synem Williamem (narozeným v roce 1961) zhostili nelehkého úkolu získat zpět rodové nemovitosti a rozsáhlé umělecké sbírky, které tam byly původně uloženy.

Úspěšná restituční řízení neznamenala pouze navrácení rodového majetku, ale i obrovské závazky zachovat a zabezpečit aznovu získané kulturní památky a to navzdory velmi omezeným finančním zdrojům. Proto rodina založila společnosti Lobkowiczké sbírky, o.p.s. Lobkowicz Events Management a AFPCC (American Friends for the Preservation of Czech Culture – Spolek amerických příznivců pro podporu a zachování české kultury) s hlavním posláním v co největší šíři zpřístupnit sbírky veřejnosti.

Díky odvážným předsevzetím, detailnímu plánování a pevnému odhodlání rodiny Lobkowiczů se již více než půl milionu návštěvníků mohlo potěšit pohledem na Lobkowiczké sbírky vystavené ve stálých expozicích Lobkowiczkého paláce, zámku Nelahozeves a hradu Střekov. Rodině byl navrácen i zámek v Roudnici nad Labem, který bývá označován za čtvrtý největší zámek v České republice. Objekt je přístupný veřejnosti a stále se pracuje na plánech koncepce jeho dlouhodobého využití.

Historie hradu Střekova

Historické počátky

Charakteristické architektonické prvky

Hrad Střekov v 19. a 20. století

Hrad Střekov se nachází vysoko na strmé skále nad řekou Labe na okraji Ústí nad Labem a je jednou z nejnavštěvovanějších kulturních památek v severních Čechách. Hrad je dnes romantickou zříceninou, přesto se však až do dnešní doby dochovaly některé jeho původní části - Věžový palác, spojovací chodba, rekonstruovaný Rytířský sál, přízemí tzv. velkého stavení a několik dalších místností. Dramaticky vzhlížející siluetu hradu je vidět ze vzdálenosti několika kilometrů. Prohlédnout si ji můžete také během cesty vlakem na trase mezi Prahou a Drážďany, která vede po protějším břehu řeky.

Historické počátky

Stavba hradu Střekova byla pravděpodobně zahájena v roce 1316, kdy se Jan Lucemburský rozhodl vybudovat nad řekou Labe hrad, který měl sloužit jako strážní a celní stanice pro zajištění bezpečnosti labské plavby a obchodní cesty do Německa. Pozemky i skála byly uděleny v léno Peškovi z Veitmile, který byl pověřen jeho stavbou.

Po roce 1479 hrad přešel do vlastnictví Glaců ze Starého Dvora, kteří nechali opravit původní opevnění a rozšířili hrad o další budovy poblíž menší věže a východní zdi. Hrad měnil majitele až do roku 1563, kdy jej koupil Václav Popel z duchcovské větve rodu Lobkowiczů. V roce 1599 se stal součástí dědictví Adama Havla z Lobkowicz, jehož prostřednictvím se dostal do majetku roudnických Lobkowiczů v roce 1615.

Objekt vlastního hradu je poměrně dobře zachován, přestože byl během své historie několikrát zpustošen. Hrad utrpěl velké škody během třicetileté války, kdy byl hrad pro svou strategickou pozici střídavě obsazován císařskými, saskými a švédskými vojsky, a za sedmileté války, kdy byl obléhán rakouskou a pruskou armádou.

Charakteristické architektonické prvky

Hrad je rozdělen na dvě části, které jsou propojeny obloukovým mostem, jenž se klene nad přírodním příkopem. Z nejstarší stavební fáze se do dnešní doby dochovala část paláce nepravidelného obdélného půdorysu s monumentální válcovou věží a malou věží, která střežila vstup do hradu. Obrannou funkci měly plnit i půlkruhové bašty.

Architektonická koncepce Střekova, kdy se hrad sestával ze dvou propojených částí, bylo užití baštna svou dobu velmi neobvyklým řešením. Střekovské bašty, budované po francouzském vzoru, byly pravděpodobně prvním příkladem tohoto typu obranné architektonické struktury v Čechách.

Hrad Střekov v 19. a 20. století

S příchodem romantismu v 19. století začala zřícenina hradu lákat k návštěvě básníky, malíře a hudebníky. Johann Wolfgang Goethe označil úchvatný výhled ze Střekova přes údolí řeky za jeden z nejkrásnějších v Evropě a Richarda Wagnera zdejší pobyt inspiroval ke zkomponování opery Tannhäuser.

Spolu s ostatním majetkem rodiny Lobkowiczů byl Střekov zkonfiskován nacisty a později komunistickou vládou a v restituci navrácen na počátku 90. let.

Dnes se na hradě nachází historická expozice, jejíž součástí jsou kresby a fotografie hradu, repliky zbraní a zbroje a trojrozměrný dřevěný model hradního komplexu. Pravidelně se zde také konají krátkodobé výstavy.

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace