Zavřít
Menu
Poslání rodiny Lobkowiczů

O rodu Lobkowiczů

O rodu Lobkowiczů

Lobkowiczové, jeden z nejstarších a nejvýznamnějších českých šlechtických rodů, hráli po více než šest set let významnou roli v dějinách střední Evropy. Zástupci tohoto rodu se honosili tituly knížat Svaté říše římské, kancléřů Království českého, vévodů roudnických a rytířů Řádu zlatého rouna. V míře, která je pro nás dnes nepředstavitelná, financovali stavby velkolepých budov, podporovali hudební tvorbu a rozšiřovali své sbírky o obrazy, knihy, rukopisy, hudební nástroje, užité umění a další cennosti, které pak zdobily jejich početná sídla. To vše přispívalo ke zvýšení jejich prestiže i v prostředí, v němž se pohybovali a uplatňovali své mocenské postavení.

Na počátku 17. století, ještě před vypuknutím třicetileté války, začali Lobkowiczové posilovat svou pozici v katolických kruzích habsburského dvora. Zdeněk Vojtěch, 1. kníže z Lobkowicz (1568–1628), zastával za vlády Rudolfa II., Matyáše a Ferdinanda II. funkci kancléře. Prostřednictvím sňatku s Polyxenou z Pernštejna rozšířil majetek rodu o rozsáhlá panství včetně Lobkowiczkého paláce a roudnického zámku, cenné španělské portréty a knihy a rodina současně získala i silný politický vliv. Vítězství katolické frakce v bitvě na Bílé hoře (1620) ještě upevnilo moc i majetkové postavení rodu a umožnilo tak o tři roky později Polyxeně z Lobkowicz zakoupit zámek Nelahozeves.

Jediným potomkem Zdeňka Vojtěcha a Polyxeny byl Václav Eusebius, 2. kníže z Lobkowicz (1609–1677), který se stal a členem císařské rady Ferdinanda III. a Leopolda I. Byl také jedním z nejvlivnějších evropských státníků 17. století. Během třicetileté války stál v čele vlastního pluku a po válce pak jako předseda císařského válečného kabinetu (od roku 1652) a předseda tajné císařské rady (od roku 1669) vedl ve Vídni důležitá jednání. Své schopnosti prokázal i ve správě rodinného majetku. Z jeho popudu byli do Čech pozváni italští umělci a architekti, pod jejichž vedením byla v Lobkowiczkém paláci a na zámku v Roudnici provedena rozsáhlá barokní přestavba. 

V roce 1786 jmenoval císař Josef II. Josefa Františka Maxmiliána, 7. knížete z Lobkowicz (1772–1816), vévodou roudnickým. Kníže byl talentovaným zpěvákem, houslistou a violoncellistou. Do dějin hudby se však zapsal především jako patron hudebního skladatele Ludwiga van Beethovena. Štědrá finanční podpora, kterou kníže Beethovenovi pravidelně poskytoval, umožnila hudebnímu géniovi složit některá ze světoznámých děl. Jako výraz vděku za podporu a mecenát Beethoven některá z nich Josefu Františku Maxmiliánovi věnoval, např. symfonii č. 3 (Eroica), 5 (Osudová) a 6 (Pastorální); smyčcové kvartety Op. 18; Trojkoncert Op. 56 a písňový cyklus An die ferne Geliebte.

Události 20. století měly na rodinu i její sbírky značný dopad. Maximilián Lobkowicz (1888–1967), právník, politik a diplomat, výrazně podporoval rodící se demokratické Československo, a to i přes rozhodnutí vlády zrušit šlechtické tituly, stejně jako pozemkovou reformu. Tato spolupráce spolu s jeho působením ve funkci velvyslance exilové vlády Edvarda Beneše ve Velké Británii během 2. světové války, vedla v roce 1939 k zabavení rodinného majetku nacisty.

V roce 1945 byly statky rodině navráceny. O tři roky později se však do čela vlády dostala komunistická strana a následovaly opětovné konfiskace. Maximilián i jeho nejbližší tak znovu přišli o veškeré jmění a byli donuceni k odchodu ze země.

Po sametové revoluci a pádu komunismu došlo pod záštitou prezidenta Václava Havla k legislativním změnám, které umožnily návrat majetku, zabaveného komunistickou vládou, zpět do rukou rodiny Lobkowiczů. Maximiliánův syn Martin (1928–2014) se spolu se svým synem Williamem (narozeným v roce 1961) zhostili nelehkého úkolu získat zpět rodové nemovitosti a rozsáhlé umělecké sbírky, které tam byly původně uloženy.

Úspěšná restituční řízení neznamenala pouze navrácení rodového majetku, ale i obrovské závazky zachovat a zabezpečit aznovu získané kulturní památky a to navzdory velmi omezeným finančním zdrojům. Proto rodina založila společnosti Lobkowiczké sbírky, o.p.s. Lobkowicz Events Management a AFPCC (American Friends for the Preservation of Czech Culture – Spolek amerických příznivců pro podporu a zachování české kultury) s hlavním posláním v co největší šíři zpřístupnit sbírky veřejnosti.

Díky odvážným předsevzetím, detailnímu plánování a pevnému odhodlání rodiny Lobkowiczů se již více než půl milionu návštěvníků mohlo potěšit pohledem na Lobkowiczké sbírky vystavené ve stálých expozicích Lobkowiczkého paláce, zámku Nelahozeves a hradu Střekov. Rodině byl navrácen i zámek v Roudnici nad Labem, který bývá označován za čtvrtý největší zámek v České republice. Objekt je přístupný veřejnosti a stále se pracuje na plánech koncepce jeho dlouhodobého využití.

O Lobkowiczkých sbírkách

Prohlédněte si galerii

Umělecké sbírky roudnické větve rodu Lobkowiczů patří k nejstarším, nejrozsáhlejším a nejlépe dochovaným soukromým sbírkám umění v České republice. Svým rozsahem a komplexností dokumentují důležité aspekty kulturního, společenského, politického a hospodářského života ve střední Evropě v průběhu více než sedmi set let. Díky restitucím na začátku devadesátých let 20. století mohli Lobkowiczové znovu shromáždit většinu svých rodových sbírek a zpřístupnit je tak po více než 50 letech veřejnosti.

Součástí sbírek jsou jak obrazy světoznámých malířů, tak díla užitého umění, jako je nábytek, soubor keramiky, kolekce zbraní a zbroje. Nedílnou součástí rodinných sbírek je Lobkowiczká knihovna, jedna z nejvýznamnějších soukromých knihoven ve střední Evropě, a archiv.

Obrazy

Lobkowiczké sbírky čítají přibližně 1 500 obrazů. Ke klíčovým exponátům náleží díla Pietera Bruegela staršího a jeho synů; mezi řadou mistrovských děl nalezne návštěvník malby Diega Velázqueze, Antonia Canaletta, Paola Veroneseho nebo Petra Paula Rubense či Lucase Cranacha. Součástí sbírek je i jedna z největších kolekcí španělského portrétu mimo Madrid a Vídeň. Pozornost zaslouží také portréty od Hanse von Aachena, Bartholomaea Sprangera a představitelů rudolfínského manýrismu. Nelze opomenout ani holandské, vlámské a německé žánrové malby a více než padesát obrazů a akvarelů lobkowiczkých panství od Carla Roberta Crolla. Ve fondu jsou zastoupeny i obrazy barokních umělců činných v českých zemích, jako jsou Michael Leopold Willmann nebo Jan Jakub Hartmann. Za zmínku stojí také kolekce portrétních miniatur ze 17. až 19. století.

Užité umění a nábytek

Přestože díla užitého umění, pocházející z 13. až 20. století, nejsou tak známá jako obrazy, tvoří významnou část Lobkowiczkých sbírek. Kolekci keramiky a porcelánu vévodí jídelní servis, který si roku 1689 objednal v holandském Delftu Václav Ferdinand hrabě z Lobkowicz a na Bílině. Soubor dnes čítá bezmála 150 kusů a je tak jediným delftským servisem na světě dochovaným v podobném rozsahu. Za zmínku stojí také soubor pozdně renesanční a italské raně barokní keramiky a habánské fajánse. Bohatá je také kolekce míšeňského porcelánu z 18. a 19. století, který je zdoben širokou škálou motivů od raných chinoiserií až po pozdější tradiční evropské vzory květin a ovoce. Ze zlatnických prací je potřeba upozornit alespoň na nejvýznamnější artefakty, které jsou vystaveny v Lobkowiczkém paláci. K nim náleží zejména relikviářový kříž z 12. století, zhotovený ze zlacené mědi a zdobený křišťály, a zlacená relikviářová busta světice z Jezeří z 1. poloviny 14. století. Pozornosti návštěvníka by neměl uniknout ani vzácný Hasištejnský oltář, kombinující malbu a techniku plastické výšivky perlami a dracouny. Početný soubor v rámci Lobkowiczkých sbírek tvoří nábytek. K hodnotným ukázkám kolekce patří zejména mistrovsky zpracované kabinety a šperkovnice ze 17. století. Část z nich pochází z dílen chebských řemeslníků, jejichž dílo je dodnes vysoce ceněno. Dále sem můžeme zařadit také skříňky, stoly a hrací desky bohatě vykládané slonovinou, perletí a želvovinou, využívající klasické motivy nebo náměty krajin či zvířat. Ke vzácným památkám se řadí i nábytek zdobený nákladnou technikou zv. pietra dura, u něhož je dekor složený z leštěných barevných polodrahokamů.

Zbraně

Nedílnou součástí šlechtických sídel byly zbrojnice, které kromě ryze užitkové funkce měly odrážet také společenské postavení vlastníka. Kolekce zbroje a zbraní v Lobkowických sbírkách je mimořádně bohatá a návštěvník v ní najde mnohé cenné a pozoruhodné exempláře. Početně menší je soubor chladných zbraní různého druhu - sečných, bodných, úderných i pobočních a mechanických střelných zbraní, určených pro lov. Rozsáhlá je sbírka palných zbraní, ať už vojenských nebo civilních, především loveckých. Vedle pušek a pistolí ve sbírce najdeme i příslušenství palných zbraní, jako jsou prachovnice, kleště na lití střel apod. Zajímavé jsou také repliky děl z doby Václava Eusebia, 2. knížete z Lobkowicz, které byly užívány k dekoraci interiérů. Vznik sbírky odráží jednak fakt, že mnozí členové lobkowiczkého rodu se věnovali vojenské kariéře, jednak mimořádnou oblibu lovu jako aristokratické zábavy. Zastoupeny jsou jak práce českých puškařů, tak výtvory vzniklé v zahraničních dílnách. Špičkově řemeslně provedené zbraně nejrůznějších typů a konstrukcí s bohatě zdobenými pažbami i hlavněmi, vzniklé na individuální objednávku, jsou pro návštěvníka mimořádně atraktivní.

Hudba

Hudební archiv, jehož zakladatelem byl Ferdinand August, 3. kníže z Lobkowicz, je ztělesněním více než tří set let hudební vášně rodu a symbolem mecenášství a sběratelského nadšení významných osobností rodu Lobkowiczů. Se svými přibližně 5 000 položkami tvoří podstatnou část Lobkowiczkých sbírek. Reprezentuje dílo pěti set autorů a jeho součástí je i vzácná sbírka skladeb pro loutnu, mandolínu a kytaru z konce 17. a počátku 18. století. Nepochybně největším přínosem pro hudební archiv Lobkowiczů pak bylo mecenášství sedmého knížete Josefa Františka Maximiliána. Tento talentovaný zpěvák, houslista a violoncellista byl patronem Ludwiga van Beethovena, který mu jako poděkování za celoživotní podporu věnoval mimo jiné svou Symfonii č. 3 „Eroica“, Symfonii č. 5 „Osudovou“ i šestou, takzvanou „Pastorální“ symfonii. Kromě rukopisů a partitur zahrnují sbírky i hudební nástroje, které patřily členům rodiny a lobkowiczkému orchestru. Ten pravidelně vystupoval na jednotlivých rodinných sídlech, nejčastěji v Jezeří, Roudnici a Lobkowiczkém paláci ve Vídni, jenž byl vyhlášen kvalitou hudebních vystoupení i vytříbeným vkusem publika. Jsou mezi nimi některé vzácné nástroje, např. loutny z 16. a 17. století, kytara ze 17. století, housle italské, německé a české provenience, kontrabasy od významných houslařů, vídeňské dechové nástroje z 18. století aj. Skutečným unikátem je sbírka šesti bohatě zdobených stříbrných trumpet vyrobená v roce 1716 vídeňským mistrem Leichamschneiderem. Jedná se o jednu ze dvou sbírek tohoto charakteru na světě.

Knihovna

Roudnická lobkowiczká knihovna s přibližně 65 000 svazky (z toho je 730 prvotisků a 679 rukopisů) patří k nejrozsáhlejším a nejstarším šlechtickým knihovnám ve střední Evropě. Jejím základem je knihovna humanistického básníka a filozofa Bohuslava Hasištejnského z Lobkowicz. Do dnešní doby se z původních více než 70 000 svazků – tištěných knih i rukopisů – dochovaly téměř tři čtvrtiny. Mezi nejvzácnější díla původem z hasištejnské kolekce náleží evangeliář z konce 9. století nebo iluminovaný řecký rukopis Platonových Dialogů ze 14. století. Systematicky začala být sbírka spravována a rozšiřována od první poloviny 17. století za Zdeňka Vojtěcha Popela, 1. knížete z Lobkowicz a jeho manželky Polyxeny, která s sebou přinesla mj. i 60 španělských svazků z odkazu své matky. V té době byla umístěna v dnešním Lobkowiczkém paláci na Pražském hradě. Až v roce 1657 byla převezena Václavem Eusebiem, 2. knížetem z Lobkowicz do nově budovaného zámku v Roudnici. Knihovna se během staletí rozrůstala promyšlenými a systematickými akvizicemi nejen o jednotlivé knihy, ale i o celé knižní fondy; nové svazky se do ní dostávaly prostřednictvím sňatků, dědictvím i cílenými nákupy. Tematicky je nesmírně různorodá a zahrnuje rozmanité obory lidské činnosti. Mezi nejcennějšími díla lobkowiczké knihovny náleží německé vydání Zjevení sv. Jana z roku 1498, obsahující dřevořezy Albrechta Dürera, nebo jeden z nejstarších prvotisků tzv. 48-řádková Bible z roku 1462. Během 19. století byla knihovna nově uspořádána a katalogizována a byla také vybavena novým nábytkem. V roce 1941 byla spolu s ostatním majetkem Lobkowiczů konfiskována protektorátní správou a její fondy přestěhovány do Národní a Univerzitní knihovny v Praze, kde zůstaly jako státní depozitum i po roce 1948.  Rodině Lobkowiczů byla knihovna navrácena až v roce 1992.

Lobkowiczký palác na Pražském hradě je jednou z nejvýznamnějších kulturních památek v České republice, památkou světového dědictví UNESCO a jedinou soukromou budovou v areálu Pražského hradu. Za dobu své existence se stal dějištěm i svědkem mnoha významných událostí českých dějin.

Historické počátky

Lobkowiczký palác nechal postavit v druhé polovině 16. století český šlechtic Jaroslav z Pernštejna (1528–1569). Brzy přešel do vlastnictví jeho bratra Vratislava (1530–1582), který zastával významný post kancléře Království českého. Maria Maximiliana Manrique de Lara y Mendoza, Vratislavova manželka pocházející ze Španělska, s sebou do Čech přivezla slavnou sošku Pražského Jezulátka. Její dcera Polyxena (1566–1642) později sošku, která je známá svou zázračnou silou, darovala kostelu Panny Marie Vítězné, kde je dnes uctívána a kde ji každoročně zhlédnou tisíce věřících. Kopie sošky je vystavena ve stálé expozici Lobkowiczkého paláce.

Palác přešel do majetku rodiny Lobkowiczů prostřednictvím sňatku Polyxeny se Zdeňkem Vojtěchem Popelem, 1. knížetem z Lobkowicz (1568–1628). V průběhu staletí se stal svědkem i dějištěm významných historických událostí. Když byli v roce 1618 během pražské defenestrace vyhozeni z oken královského paláce místodržící Slavata a Martinic, našli útočiště právě v Lobkowiczkém paláci pod ochranou Polyxeny z Lobkowicz.

Po porážce protestantské strany v bitvě na Bílé hoře (1620), upevnil katolický rod Lobkowiczů svůj vliv a mocenské postavení na další tři století. Lobkowiczký palác získal formálnější a významnější status a sloužil rodině především jako pražská residence pro slavnostní, společenská a politická setkání.

V majetku Lobkowiczů byl palác až do roku 1939, kdy byl zabaven nacisty a později komunistickým režimem. Navrácen rodině byl až v roce 2002.

Charakteristické architektonické prvky

Po třicetileté válce, především za Václava Eusebia, 2. knížete z Lobkowicz (1609–1677), prodělal palác řadu změn. V této době byla provedena významná barokní přestavba a byly upraveny bohatě zdobené sály. Příklady italizujícího vlivu lze nalézt v Koncertním a Balkónovém sále, jejichž štukové stropy krášlí fresky od Fabiána Václava Harovníka.

V 18. století, za Josefa Františka Maxmiliána, 7. knížete z Lobkowicz (1772–1816), proběhla v rámci příprav na korunovaci císaře Leopolda II. českým králem na Pražském hradě (1791) úprava exteriéru paláce. Její součástí byla i výstavba balkónů s panoramatickým výhledem, který mohou návštěvníci obdivovat dodnes. Přestože během následujících let prošel palác mnoha úpravami, sgrafitta a zbytky původních nástěnných maleb jsou dodnes patrné na obou vnitřních nádvořích.

Přestože během následujících let prošel palác mnoha úpravami, sgrafitta a pozůstatky původních nástěnných maleb jsou dodnes patrné na obou vnitřních nádvořích.

Lobkowiczký palác ve 20. století

Po první světové válce a následném zrušení dědičných titulů v roce 1918, vyjádřil Maximilián Lobkowicz (1888–1967), syn Ferdinanda Zdeňka, 10. knížete z Lobkowicz (1858–1938), svou podporu rodícímu se Československu tím, že dal vládě a kanceláři prvního československého prezidenta T. G. Masaryka k dispozici několik sálů v Lobkowiczkém paláci.

V roce 1939 byl palác spolu s dalším rodinným majetkem zabaven nacistickými jednotkami. Roku 1945 byl rodině navrácen, ale o tři roky později následovaly znovu konfiskace, tentokrát komunistickým režimem. Během následujících čtyřiceti let byl palác využíván k různým účelům, ať pro potřeby státní kanceláře nebo později Národního muzea.

Po sametové revoluci v roce 1989 a pádu komunistické vlády podepsal prezident Václav Havel sérii zákonů, které umožnily restituci zabaveného majetku. Po restitučním řízení, které trvalo více než dvanáct let, se rodina Lobkowiczů stala se v roce 2002 opět právoplatným vlastníkem paláce.

Po více než čtyřech letech plánovaní, restaurování a modernizací byl palác 2. dubna 2007 opět otevřen veřejnosti, tentokrát jako soukromé muzeum. Stálá expozice muzea představuje nejvýznamnější díla a předměty rozsáhlých Lobkowiczkých sbírek. „Znovuzrození” paláce je důkazem úsilí rodiny Lobkowiczů o zpřístupnění sbírek české i zahraniční veřejnosti a může být bezesporu považováno za oživení pražské kulturní scény.

Historie zámku Nelahozeves

Historické počátky

Charakteristické architektonické prvky

Zámek Nelahozeves ve 20. století

Zámek Nelahozeves je jednou z nejkrásnějších renesančních staveb v Čechách. Leží ve stejnojmenné obci asi 35 km severně od Prahy na levém břehu řeky Vltavy. Pod zámkem se nachází rodný dům hudebního skladatele Antonína Dvořáka.

Historické počátky

Zámek Nelahozeves nechal vybudovat šlechtic Florian Griesbeck z Griesbachu (1504–1588), který byl osobním tajemníkem a blízkým rádcem císaře Ferdinanda I. Reprezentační šlechtické sídlo typu severoitalského kastelu, jehož stavba trvala více než 60 let, je spojováno se jménem královského architekta Bonifáce Wohlmuta. Původně mělo jít o dvoupodlažní budovu se čtyřmi křídly propojenými na nárožích bastiony ve tvaru lichoběžníku. Když v roce 1588 Florián zemřel, zámek zdědil jeho syn Blažej a stavba zámku tak mohla pokračovat až do roku 1614. V roce 1623 se rodina dostala do finančních potíží, a tak byla Florianova vnučka Veronika nucena prodat zadlužené panství Polyxeně z Lobkowicz (1566–1642).

Během třicetileté války (1618–1648) byl zámek několikrát vypleněn. Po válce Polyxenin syn Václav Eusebius, 2. kníže z Lobkowicz (1609–1677), nechal provést rozsáhlé rekonstrukce a začal zámek využívat pro správu rozlehlého panství. Přestože se jedná o krásnou budovu se všemi přednostmi šlechtického sídla, Nelahozeves jako hlavní rodinné sídlo nesloužila. Tím byl zámek v Roudnici nad Labem a Lobkowiczký palác ve Vídni.

Charakteristické architektonické prvky

Zámek Nelahozeves je příkladem italského castella s dekorativními bastiony a přístupem po kamenném mostě přes příkop. Na svou dobu velmi pokročilá stavba doznala během následujících staletí jen drobných úprav. Díky tomu si zámek zachoval svou podobu až do dnešní doby.

Na stěnách severního reprezentačního křídla zámku jsou dochována sgrafita, která byla v nedávné době restaurovaná. Znázorňují scény ze Starého zákona a a výjevy z antické mytologie a jsou působivým charakteristickým znakem nelahozeveského zámku.

Co se týče zámeckých interiérů, za zmínku jistě stojí na jih obrácená Arkádová hala a Rytířský sál z roku 1564, zdobený nástěnnými malbami válečníků v nadživotní velikosti. Lunetová klenba stropu je rozdělená do devíti polí, navzájem oddělených festony. Subtilní štukové reliéfy zobrazují scény z římských dějin, které představují pět římských ctností. Sálu vévodí renesanční kamenný krb.

Zámek Nelahozeves ve 20. století

Na konci 19. století založila Vilemína (1863–1945), dcera Mořice, 9. knížete z Lobkowicz (1831–1903), na zámku pensionát pro svobodné a ovdovělé šlechtičny. Jednalo se o Řád sester Boží lásky. Vilemína byla posledním členem rodu Lobkowiczů, který na zámku v Nelahozevsi žil. Místem jejího posledního odpočinku se stal místní hřbitov.

V roce 1948 byl zámek zkonfiskován komunistickou vládou. V 70. a 80. letech využívala jeho prostory Středočeská galerie, která tu vystavovala některé z obrazů Lobkowiczkých sbírek a moderní socialistické umění.

V roce 1993 byl v rámci restitučních řízení zámek rodině Lobkowiczů navrácen a bezprostředně nato zde byla otevřena dočasná instalace. V letech 1997–2007 byla veřejnosti zpřístupněna stálá expozice „Umění šesti století“ představující nejvýznamnější díla Lobkowiczkých sbírek.

V roce 2007 byla některá z vystavených děl převezena do Prahy a stala se součástí nově vznikajícího muzea v Lobkowiczkém paláci na Pražském hradě. Na zámku Nelahozeves byla během následujícího roku představena nová expozice „Pohled do šlechtického interiéru" detailně ilustrující životní styl vlivné šlechtické rodiny v Čechách 19. století.

Pod zámkem se nachází rodný dům Antonína Dvořáka, v němž je dnes muzeum věnované životu a dílu tohoto významného českého hudebního skladatele. Tento dům také vlastní rodina Lobkowiczů.

Historie zámku Roudnice

Historické počátky

Charakteristické architektonické prvky

Zámek Roudnice ve 20. století

Zámek Roudnice, který sloužil jako hlavní knížecí a vévodské sídlo rodiny Lobkowiczů, se nachází asi 50 km severně od Prahy vysoko nad řekou Labe v centru historické části města Roudnice nad Labem. Zámek je považován za čtvrtý největší v České republice.

Historické počátky

Již ve 12. století stál na místě dnešního zámku hrad vybudovaný mocnými pražskými biskupy. Sloužil jako oblíbené letní sídlo pražských biskupů a arcibiskupů a údajně byl právě zde Jan Hus vysvěcen na kněze.

Ve 14. a 15. byla původní románská stavba upravena v gotickém stylu. Později hrad přešel z držení církve do světských rukou. Nakonec se toto panství dostalo do majetku rodiny Lobkowiczů díky sňatku Zdeňka Vojtěcha Popela, 1. knížete z Lobkowicz (1568–1628), s Polyxenou z Rožmberka, roz. Pernštejna (1566–1642).

V roce 1652 pozval jejich syn Václav Eusebius, 2. kníže z Lobkowicz (1609–1677), italského architekta Francesca Carattiho a později i Antonia della Portu, aby hrad přestavěli ve velkolepé barokní sídlo. Tak vznikl zámek s více než dvěma sty místnostmi, monumentálním dvouramenným vstupním schodištěm, impozantní hodinovou věží, nádherně zdobenou kaplí a divadlem. Kromě hlavní zámecké budovy jsou součástí barokního komplexu i klášter, kostel, hospodářské a administrativní budovy a jízdárna. Přestavba zahrnovala i velkolepé zahradní úpravy nádvoří i nejbližšího okolí zámku.

Po dokončení stavby byly zámecké sály vybaveny vzácnými artefakty stále se rozšiřující rodové umělecké sbírky. Jednalo se o obrazy významných evropských malířů, drahocenné liturgické předměty, zbraně, porcelán a díla užitého umění nejen z Evropy, ale i Dálného východu. V této době roudnické panství vzkvétalo, a tak mohla být i Lobkowiczká knihovna, jíž bylo na zámku věnováno více místností, doplněna o další cenné knihy, rukopisy a jiné archívní dokumenty.

Součástí sbírek byly i hudební nástroje a rukopisy významných hudebních skladatelů 18. a 19. století, jako byli Gluck, Mozart a Beethoven, jehož 3. (Eroica), 5. (Osudová) a 6. (Pastorální) symfonie byly věnovány jeho mecenáši Josefu Františku Maxmiliánovi, 7. knížeti z Lobkowicz (1772–1816). Mnohá z těchto děl byla představena lobkowiczkým orchestrem v divadle roudnického zámku, na Jezeří nebo ve vídeňském Lobkowiczkém paláci.

Charakteristické architektonické prvky

Z původního románského hradu se dochovaly pouze části obvodových zdí pod severozápadní terasou zámku a několik klenutých místností, které jsou dodnes přístupné ze zámeckého nádvoří. V jedné z těchto místností se dochovala patka a část dříku románského sloupu z 12. století.

Z období baroka je také kaple zdobená štuky a nádhernými freskami od Giacoma Tencally (1644–1692).

Mnohé ze zámeckých sálů se vyznačují unikátními architektonickými prvky. Za zmínku stojí balkóny, stropy zdobené štuky a freskami a kachlová kamna z 18. a 19. století.

Zámek Roudnice ve 20. století

Na počátku 2. světové války byla rodina Lobkowiczů nucena opustit jak roudnické panství, tak zemi. Maximilián Lobkowicz (1888–1967) strávil období války se svou manželkou Gillian Somerville v Londýně, kde působil jako velvyslanec československé exilové vlády. Nacistická vojska zabrala zámek včetně rodinných sbírek a začala zámeckou budovu užívat jako středisko pro výchovu mládeže jednotek SS. Nábytek, speciálně navržený pro Lobkowiczkou knihovnu, byl zničen a knihovní sály byly přestaveny na umývárny. Během posledních dnů války bylo během náletu vážně poškozeno divadlo v západním křídle zámku.

Po válce se Max Lobkowicz vrátil na rodné panství a zahájil opravy zdevastovaného zámku. V roce 1948 se však chopila moci v zemi komunistická strana a veškerý majetek byl rodině znovu zabaven. Sbírky byly rozptýleny z Roudnice na řadu míst po celé republice, nejcennější z nich do státních muzeí a knihoven.

Po následujících pět desetiletí sloužily prostory zámku vojenské hudební škole a jako kanceláře vojenské správy. V roce 1965 se zámecká jízdárna stala sídlem Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, která zde působí dodnes. Galerie pořádá úspěšné výstavy a je tak atraktivním cílem nejen pro místní obyvatele, ale i turisty.

Po podepsání restitučních zákonů prezidentem Václavem Havlem se Lobkowiczům podařilo získat zpět většinu zkonfiskovaného majetku včetně zámku v Roudnici nad Labem. Zámek i poté zůstal pronajatý vojenské hudební škole. Výtěžek z pronájmu a další příjmy byly použity na opravy objektu, především ikonické zvonice a na rekonstrukci střechy. Vojenská hudební škola byla z rozhodnutí zřizovatele na konci roku 2008 uzavřena.

Od roku 2009 rodina Lobkowiczů provedla další opravy objektu a nyní aktivně hledá partnery pro jeho dlouhodobé využití.

Historie hradu Střekova

Historické počátky

Charakteristické architektonické prvky

Hrad Střekov v 19. a 20. století

Hrad Střekov se nachází vysoko na strmé skále nad řekou Labe na okraji Ústí nad Labem a je jednou z nejnavštěvovanějších kulturních památek v severních Čechách. Hrad je dnes romantickou zříceninou, přesto se však až do dnešní doby dochovaly některé jeho původní části - Věžový palác, spojovací chodba, rekonstruovaný Rytířský sál, přízemí tzv. velkého stavení a několik dalších místností. Dramaticky vzhlížející siluetu hradu je vidět ze vzdálenosti několika kilometrů. Prohlédnout si ji můžete také během cesty vlakem na trase mezi Prahou a Drážďany, která vede po protějším břehu řeky.

Historické počátky

Stavba hradu Střekova byla pravděpodobně zahájena v roce 1316, kdy se Jan Lucemburský rozhodl vybudovat nad řekou Labe hrad, který měl sloužit jako strážní a celní stanice pro zajištění bezpečnosti labské plavby a obchodní cesty do Německa. Pozemky i skála byly uděleny v léno Peškovi z Veitmile, který byl pověřen jeho stavbou.

Po roce 1479 hrad přešel do vlastnictví Glaců ze Starého Dvora, kteří nechali opravit původní opevnění a rozšířili hrad o další budovy poblíž menší věže a východní zdi. Hrad měnil majitele až do roku 1563, kdy jej koupil Václav Popel z duchcovské větve rodu Lobkowiczů. V roce 1599 se stal součástí dědictví Adama Havla z Lobkowicz, jehož prostřednictvím se dostal do majetku roudnických Lobkowiczů v roce 1615.

Objekt vlastního hradu je poměrně dobře zachován, přestože byl během své historie několikrát zpustošen. Hrad utrpěl velké škody během třicetileté války, kdy byl hrad pro svou strategickou pozici střídavě obsazován císařskými, saskými a švédskými vojsky, a za sedmileté války, kdy byl obléhán rakouskou a pruskou armádou.

Charakteristické architektonické prvky

Hrad je rozdělen na dvě části, které jsou propojeny obloukovým mostem, jenž se klene nad přírodním příkopem. Z nejstarší stavební fáze se do dnešní doby dochovala část paláce nepravidelného obdélného půdorysu s monumentální válcovou věží a malou věží, která střežila vstup do hradu. Obrannou funkci měly plnit i půlkruhové bašty.

Architektonická koncepce Střekova, kdy se hrad sestával ze dvou propojených částí, bylo užití baštna svou dobu velmi neobvyklým řešením. Střekovské bašty, budované po francouzském vzoru, byly pravděpodobně prvním příkladem tohoto typu obranné architektonické struktury v Čechách.

Hrad Střekov v 19. a 20. století

S příchodem romantismu v 19. století začala zřícenina hradu lákat k návštěvě básníky, malíře a hudebníky. Johann Wolfgang Goethe označil úchvatný výhled ze Střekova přes údolí řeky za jeden z nejkrásnějších v Evropě a Richarda Wagnera zdejší pobyt inspiroval ke zkomponování opery Tannhäuser.

Spolu s ostatním majetkem rodiny Lobkowiczů byl Střekov zkonfiskován nacisty a později komunistickou vládou a v restituci navrácen na počátku 90. let.

Dnes se na hradě nachází historická expozice, jejíž součástí jsou kresby a fotografie hradu, repliky zbraní a zbroje a trojrozměrný dřevěný model hradního komplexu. Pravidelně se zde také konají krátkodobé výstavy.

Historie Lobkowiczkého vinařství v Roudnici

Spojení rodu Lobkowiczů a vinařství v Roudnici nad Labem se datuje do roku 1603, ale historie výroby vína v Roudnici a pěstování révy na okolních svazích má však mnohem starší kořeny. Réva rostla již v okolí románského hradu, který v polovině 12.stolení vystavěli ve městě nad řekou Labe pražští biskupové.

Oblast severních Čech byla ve středověku jednou z kolébek pěstování vinné révy a výroby vína u nás. O významný rozvoj vinohradnictví se postaral král Karel IV., který nejenže přivezl do Čech klony burgundské révy, ale především nařídil rozsáhlou výsadbu vinohradů. Rozsah výsadby za jeho vlády již nebyl v historii nikdy překonán. Právě v dobách Karlových vzkvétala Roudnice pod správou vlivných pražských biskupů. V pěstování révy a výrobě vína se pokračovalo, i když roudnický hrad přešel do světských rukou. Nejstarší dochovaný hospodářský záznam z roku 1583, kdy Roudnice patřila Rožmberkům, vypočítává úrodu na vinicích a stav vína v hradních sklepích. Uváděna je i vinice Sovice, na které Lobkowiczké zámecké vinařství hospodaří do dnešních dnů.

Lobkowiczké zámecké vinařství Roudnice nad Labem uvádí jako datum svého založení rok 1603, kdy se Polyxena z Pernštejna (1566–1642), tehdejší majitelka roudnického hradu a přilehlých vinic, provdala za Zdeňka Vojtěcha, prvního knížete z Lobkowicz (1568–1628). Vinařství se tak může pochlubit více než 400 letou historií výroby vína pod správou Lobkowiczkého rodu. V období 2. světové války a následného nástupu komunismu se na několik dekád přerušily svazky s právoplatnými majiteli, ale tradice výroby vína pokračovala.

Během staletí si roudnická vína vydobyla velmi dobrou pověst díky své osobité chuti i charakteru. Vína byla nesčetněkrát oceněna zlatými medailemi na různých českých i zahraničních soutěžích a získala si pozornost znalců po celém světě.